Hrajeme si
Nehrají si jen děti. Všimněte si toho. Ty nejmenší se pouze rozhlížejí, zkoušejí a oťukávají. Jejich hračky jsou v podstatě jednoduché, jde jen o akci a reakci. Dítě klepne, ozve se zvuk. Nebo se rozsvítí světýlko. Pro něj je to vrchol zábavy, vrchol objevů. Na složitější hračky a hry přijde až později. Začne to třeba jen kartami s písmenky a pak to pokračuje dále.
Hry pro starší děti už je nutí také více přemýšlet, zapojit mozek a v neposlední řadě je učí soustředění. Ovšem, už to klidně mohou být hry počítačové. Všichni na ně shodně nadávají, ale tyto mají největší odbyt mezi jiným zbožím, takže to nadávání zase asi tak horké nebude.
Následuje věk puberty a dospělosti. Zde už je hraní na hodně jiné úrovni. Z devadesáti procent jsou to právě počítače, které jim toto řádění poskytují. Jen v málokteré rodině jsou ještě povědomosti, co je to hra desková, společenská, nebo karetní. My, jako starší generace, tak ještě známe třeba „Kloboučku hop“, kdy celá rodina seděla u stolu a každý se z malého můstku snažil trefit kloboučkem do otvoru, který byl nejdále ale bylo z něj nejvíce bodů.
A asi jen ti nejstarší budou pamatovat takové zábavičky, jako Mikádo, Bierky, Blechy, Ovčinec, nebo Pašeráky. Snad jen to Člověče nezlob se zůstalo v povědomí, ale myslím, že už ani to naše děti nevítají a sednou si raději k počítači. Což je velká škoda, protože hrát si všichni dohromady, celá rodina, je přece jen něco skvělého.
Zábava se ovšem nemusí týkat jen her, celá rodina muže společně vyrazit třeba do kina nebo do divadla. Bohužel ani toto se již dnes moc neděje i když je rodinných filmů v kinech jistě dostatek.
Zábava prostě nemá konce a všechny generace ji mají rádi. I některý starý kmet možná občas zasedne ke hře. Pamatuji u nás dědečky, jak zuřivě hrávali desetníkové taroky.
Nu, nyní se spíše baví každý po svém. Zda je to dobře či ne, nechám na uvážení čtenáře.